No, niet čo oslavovať. A už vôbec nie tento dátum držať ako štátny sviatok. A –platné voľno. (Tohto roku našťastie ide o nedeľu, ale i tak- obchody musia byť zatvorené – aký to nezmysel vo vraj vybudovanej trhovej ekonomike Slovenska). Ale ide o iný obsah: všetko čo došlo mailami možno s kľudným svedomím uverejniť. Čítajte a žasnite. 17.novembra 2024, 35 rokov po….
ilustrácia zo zaniknutého satirického časopisu Roháč 1992 od Ľubomíra Kotrhu
citát z elektronickej pošty, ktorý sa šíri po internete:
Chceme to späť! Kompenzujte nám to bohatstvo, ktoré sme vytvorili v národnom hospodárstve po roku 1948 až do roku 1989. Vyplaťte nám to!
V PDF formáte z knihy Františka Nevařila, žil po 1989 v UK, Velká loupež aneb bourání státu. Otvoríte oči a konečne pochopíte… že odvtedy „jedeme v jednom velikém PRŮSERU…
odvtedy „jedeme v jednom velikém PRŮSERU“…
citácie:
Dědictví po socialistickém režimu
Samozřejmě nejde jen o hmotný majetek (bez pozemků, památek a kulturního dědictví, nehmotného
majetku, vybavení armády), ale zejména také o zaběhané, vyškolené a fungující výzkumně vývojové, výrobní,
obchodní a jiné pracovní a řídící kolektivy v příslušných podnicích a institucích, tvořících intelektuální základ
národního hospodářství (celkem 7.830 tis. ekonomicky činných, z toho 5.343 tis. osob v ČR a 2.487 tis. na
Slovensku).
…Samozřejmě tržní cena takového majetku (navíc zvýšeného o hodnotu pozemků atd.) je v praxi nejvíce ovlivněna jeho ekonomickou efektivností, konkrétně ziskovostí či rentabilitou. Ta byla v případě ČSSR tehdy mimořádně vysoká. Pokud ji
počítáme jen z hodnoty výrobních základních fondů (základních prostředků v zůstatkové hodnotě), což zhruba
odpovídá hodnotě základního jmění v kapitalistických podnicích, pak v roce 1989 dosáhla 9,6 % roční
výnosnosti (v ČR 10,7 %, v SR 7,1 %). To je rentabilita o níž by si podniky na Západě mohly tehdy (a ještě víc
dnes) jen zdát, tím spíše, že tam je zpravidla podstatná, až někdy rozhodující, část zisku dosahována nejen z
vlastní provozní či obchodní činnosti, ale hlavně z nejrůznějších finančních operací. V případě ČSSR tomu tak
nebylo, protože tyto byly koncentrovány jen v nevýrobním odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, které v tomto
roce samo vykázalo 24,333 mil. Kčs zisku (celé národní hospodářství pak 158,921 mil. Kčs zisku). Z toho plyne,
že tržní hodnota zmíněného majetku musela být objektivně daleko vyšší než uváděná hodnota účetní, tím spíše,
že nebyly žádné významné problémy s odbytem či zaměstnaností.
Proto také vzhledem k těmto ziskům jakož i růstu úspor obyvatelstva (v roce 1989 spolu s životním
pojištěním činil přírůstek skoro 15 mld. Kčs) si čs. ekonomika mohla dovolit každoročně značné hmotné
investice. Například v roce 1989 byly pořízeny nové stavby, budovy a stroje za 188 mld. Kčs (v tom za 58 mld.
Kčs nevýrobních), kromě 22 mld. Kčs vložených do rozvoje vědy a výzkumu. Dohromady jde o 210 mld. Kčs,
což při přepočtu na US reálným kurzem odpovídalo asi 21 mld. USD (uvažováno při paritě 10 Kčs za USD,
přičemž např. Prognostický ústav v té době počítal dokonce s paritou okolo 5 až 6 Kčs, za USD což by potom odpovídalo dokonce až 42 mld. USD).
Národní hospodářství nemělo v podstatě žádné finanční problémy. SBČs měla k dispozici 105 tun měnového
zlata zhruba v ceně 15 až 17 mld. Kčs, a stát měl dokonce k dispozici na hotovosti v SBČs asi 85 mld. Kčs
finančních rezerv (to byl zůstatek už po vypořádání vzniklých schodků veřejných rozpočtů vzniklých v letech
1986 až 1989 – např. v roce 1989 schodek dosáhl asi 1,9 % z celkových výdajů rozpočtů). Stát, republiky, kraje,
okresy ani obce neměly žádný vnitřní dluh. Často se dnes v tisku sice uvádí nepravdivé „expertní či vládní“
údaje o jakémsi tehdejším „státním dluhu“, ale to je prokazatelně zcela vymyšleno. Žádné vnitřní dluhy tu vůbec
nebyly.
Pokud jde o zahraniční zadluženost, ta tehdy reprezentovala jen asi 500 USD na obyvatele, tedy asi 7.500 Kčs
(činila celkem za ČSSR 7,915 mil. USD); vznikl hlavně v důsledku dlouhodobého pasivního salda slovenské
ekonomiky. Celková devizová pozice státu ovšem byla s přihlédnutím k poskytovaným vládním, bankovním a
obchodním úvěrům do zahraničí aktivní zhruba 23 mld. Kčs; je ovšem pravda, že v tom byly zahrnuty i naše
pohledávky nesplácené ve lhůtě (např. Sýrii, Iráku, Egyptu) v celkové výši asi 25,5 mld. Kčs, které reálnou
hodnotu tohoto aktiva snižovaly. Rozhodně však tehdy nebylo možno pokládat za dubiózní náš vývozní úvěr
poskytnutý SSSR, který by v tehdejších podmínkách byl zcela určitě podle uzavřené bilaterální smlouvy splácen
v devadesátých letech bez problémů a zpoždění (jak známo nejen v rámci RVHP ale v celé Evropě a dokonce ve
světě platil SSSR za jednoho z nejspolehlivějších obchodních partnerů).
Banky a podniky neměly žádné rizikové úvěry, resp. koncem roku 1989 výše poskytnutých úvěrů
nesplácených ve lhůtě činila jen 700 mil. Kčs, což vzhledem k celkové výši vnitřních úvěrů (514 mld. Kčs) bylo
zcela zanedbatelné. Podniky měly ve vnitřních fondech (bez fondu obratového) celkem asi 164 mld. Kčs (z toho
např. ve fondu kulturních a sociálních potřeb, který byl k dispozici pracujícím, měly asi 8,6 mld. Kčs).
Mezipodnikové pohledávky nezaplacené ve lhůtě v podstatě neexistovaly. Ceny byly dlouhodobě v podstatě
stabilní, takže vklady obyvatelstva (278 mld. Kčs koncem r. 1989) byly trvale zhodnocovány o 2 až 6 % úroků
(u životního pojištění) ročně. Koruna (Kčs) se vůči zahraničí zpevnila (proti r. 1948) o 60 % (USD stál původně
36 Kčs a do r. 1989 jeho tržní cena klesla na 15 Kčs).
Ročně se jen v ČR rodilo asi 130 tis. dětí (v ČSSR celkem 230 tisíc), měli jsme 372 tis. volných trvale
neobydlených bytů (v ČSSR celkem 525 tisíc). Nebyli u nás nezaměstnaní, lidé bez výplat, bezdomovci;
narkomani nebyli početní a byli v zásadě pod dohledem, kriminalita byla nejvýše na úrovni jedné čtvrtiny té
současné (ročně asi 200 vražd, z toho v ČR asi 130). Měli jsme dokonale funkční a také moderně technicky
vybavenou armádu – měla např. k dispozici asi 450 moderních bojových letadel (převážně nadzvukových) a 200
vrtulníků (z toho 25 těžkých Mil Mi-24). K tomu velmi dobrý vlastní rozsáhlý obranný průmysl.
Socialismus nám zanechal i rozsáhlý trh RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) s více než 400 mil.
obyvatel – spotřebitelů (Evropské hospodářské společenství v té době mělo asi 325 mil. obyvatel, i když pravda
mnohem bohatších a kapitálově silnějších), kde jsme zajišťovali vysoce výhodně zhruba 2/3 našeho vývozu.
Za dobu 40 let socialismu vzrostl počet obyvatel Československa o 3.300
tis. obyvatel (z toho v ČR o 1.471 tis.), bylo vybudováno 2.330 tis. pracovních míst (v ČR 1.360 tis.), tvorba
zdrojů (národního důchodu) se zvýšila 7,2 krát, osobní spotřeba obyvatelstva (bez neplacených služeb
zdravotnictví, školství, kultury apod.) vzrostla 4,9 krát. Průměrný věk se zvýšil u mužů ze 61,5 roku na 68 let, u
žen z 66,1 na 75,3 let (v ČR).
Za dobu 40 let socialismu vzrostl počet obyvatel Československa o 3.300
tis. obyvatel, tj. 3 miliony 300 tisíc!
To všechno bylo vybudováno výhradně z vnitřních zdrojů, z domácí (vlastní) práce a zisků, bez jakéhokoliv zahraničního kapitálu (jak je vidět, v rámci toho hodnota dodatečně „znárodněného“ majetku po r. 1948 byla v rámci toho zcela nepodstatná). Nebylo ho potřeba. Všechen majetek, veškeré národní jmění bylo výhradně v
domácím vlastnictví (státním, komunálním, družstevním, či osobním). Navíc v tomto období ČSSR v plném rozsahu finančně vypořádala všechny náhrady za majetek znárodněný v poválečných letech (hlavně v roce 1945) zahraničním vlastníkům, takže v tomto směru nebyly už žádné mezistátní dluhy a spory.
To všechno bylo vybudováno výhradně z vnitřních zdrojů, z domácí (vlastní) práce a zisků, bez jakéhokoliv zahraničního kapitálu (jak je vidět, v rámci toho hodnota dodatečně „znárodněného“ majetku po r. 1948 byla v rámci toho zcela nepodstatná). Nebylo ho potřeba. Všechen majetek, veškeré národní jmění bylo výhradně v
domácím vlastnictví (státním, komunálním, družstevním, či osobním). Navíc v tomto období ČSSR v plném rozsahu finančně vypořádala všechny náhrady za majetek znárodněný v poválečných letech (hlavně v roce 1945) zahraničním vlastníkům, takže v tomto směru nebyly už žádné mezistátní dluhy a spory.
citácie z knihy: I když je už dávno zcela nesporné, že proces privatizace k růstu efektivnosti a zisků vůbec
nepřispívá, na rozdíl od toho co autoři reformy očekávali nebo aspoň slibovali. Už od samého
začátku to signalizoval rok od roku rasantně klesající výnos daně z příjmů z podnikatelské činnosti,
tedy v podstatě ze zisků. Přitom tento pokles byl výraznější právě v nově v privatizovaných podnicích –
její efekt tedy byl a je ve hvězdách, neexistoval a neexistuje. Místo zdokonalení řízení a dobytí nových
trhů se noví vlastníci dovedou spíše zasazovat o snížení daní, odstranění případné cenové regulace a
zvyšování cen, dotace na podporu vývozu atd. Proto místo zisků z výroby a obchodu jsme se nadáli
především masového čachrování s akciemi a rozbujením majetkových spekulací s cílem dosáhnout
maximálního zisku z prodejů majetku, na nichž se ovšem obyčejní smrtelníci podílet nikdy nebudou,
alespoň ne ve vážné míře.
z
„Dôvodom nie je nostalgia za bývalým režimom, ale prejav sklamania. Slovensko sa nerozvíjalo tak, ako sme si „vybásnili“.“
napísal novinár Igor Daniš14.11.2024 19:00 do webu Prauda
Napísali iní:
Cena za politickú aroganciu. Sociálne dôsledky ponovembrového vývoja dnes
3
Slovenská mienkotvorná spoločnosť rada zdôrazňuje svoj odklon od konzervatívnych tradícií. No v jednej z najkonzervatívnejších ostáva ortodoxne dôsledná: ani po 35 rokoch zmeny režimu sa nedokázala posunúť od úzkostlivého verbálneho dokazovania, že „teraz je lepšie“.
To všetko v realite, v ktorej, keby malo vyše 70-tisíc ľudí aspoň strechu nad hlavou, v päťmiliónovej krajine by jednému miliónu nehrozila chudoba a ľudia by nachádzali vzdelanie i uplatnenie, ochotne by si vystáli aj fronty na toľko pretriasané mandarínky. (Iste je to o niečo dôstojnejšie, ako vyťahovať jedlo z kontajnera.)
Poukazovať na arogantný, krátkodobý triumfalizmus ponovembrovej transformácie, ktorá nebola prechodom, ale kalamitou, nie je oslavou totalít. Sociálne dôsledky neoliberálnych šokových terapií vyhodnocujú viacerí (západní) autori a autorky ako „porovnateľné s dôsledkami vojen“.
https://nazory.pravda.sk/komentare-a-glosy/clanok/731530-cena-za-politicku-aroganciu-socialne-dosledky-ponovembroveho-vyvoja-dnes/ Silvia Ruppeldtová, Prauda 22.11.2024
Kristen Ghodseeová nedávno jadrne pripomenula, že sen z roku 1989 o slobode a prosperite zničila séria šokových terapií už niekoľko mesiacov po páde Berlínskeho múra. To, že sa mienkotvorným elitám „podarilo“ ustrnúť v 35 rokoch starých heslách a udržať v sebaklame i mladšie časti spoločnosti, je dokonalou ukážkou fenoménu gaslight. Ten je najlepšie definovaný ako „dlhodobo uplatňovaná psychologická manipulácia, ktorá obeť vedie k spochybňovaniu vlastných pozorovaní, vlastného vnímania reality i spomienok“.
…“lidé u nás tehdy kapitalismus nechtěli. Na žádné z tehdejších demonstrací se totiž nepožadoval přechod ke kapitalismu, nepožadovala se malá ani velká privatizace, ba dokonce ani vstup do NATO.“
písal prof.Jan Keller, český sociolog, v článku „Chtěli jsme kapitalismus?“ na webe !Argument 18.11.2024
„…a i ti, kteří by se vyslovili pro kapitalismus, měli by nejspíše na mysli vyspělý sociální stát skandinávského typu s vyšší životní úrovní a nemenším sociálním zajištěním, než jaké bylo u nás. Pokud kapitalismus, pak bez jeho negativních stránek. Asi by se vyslovili pro nějaký kapitalismus s lidskou tváří, aniž by šli do větších detailů.“
písal prof.Jan Keller, český sociolog, v článku „Chtěli jsme kapitalismus?“ na webe !Argument 18.11.2024